Prvním předpokladem dobře fungující komunikace je to, že druhému vyjádříme přímo a zřetelně své stanovisko. Co ale ještě dále přispívá ke vzájemnému porozumění? Komunikaci můžeme buď uzavírat nebo povzbuzovat, záleží na druhu našich reakcí na partnera.
Reakce, které přinášejí neporozumění
Pojďme se nejdříve podívat na to, co naši komunikaci může znesnadňovat a kazit naše vztahy s druhými. Jsou to reakce, které brzdí volně probíhající kontakt mezi dvěma lidmi. Děláme to tehdy, když druhému ubíráme právo na to cítit, co skutečně cítí. Nebo také když druhému ukazujeme, že jeho problémy jsou nedůležité nebo malicherné. I tehdy, když druhému dáváme najevo, že není schopen své problémy řešit a musíme mu říci, co má dělat.
Možná jste někdy zažili, že vám někdo rozmlouval vaše pocity a dával najevo, že nejsou v pořádku a že byste měli cítit něco jiného. Nebo jste vnímali, že slova druhého míří k tomu, aby ve vás vyvolaly pocit studu nebo viny. Třeba vám druhý vnucoval motivy vašeho jednání “Udělal jsi to, protože…“. Jiným příkladem může být to, když o něčem vyprávíte a druhý náhle změní téma hovoru. Mohou nás také zaskočit nesouvisející výroky: „Kdybys radši…“. Jindy zas druhý sice vyslechne náš problém, ale reaguje poučováním nebo rychlými radami o které v tu chvíli třeba ani nestojíme, protože jsme si jen přáli, aby nás druhý pochopil.
Reakce napomáhající porozumění
K tomu, aby se náš vztah s druhým mohl rozvíjet a naše komunikace byla úspěšná, můžeme využít naopak reakce, kterými podněcujeme druhého k tomu, aby se mohl otevřeně vyjádřit a abychom se od něj dozvěděli více.
Děláme to tehdy, když druhému vyjadřujeme svou otevřenost k jeho pocitů, názorům a myšlenkám, ponecháváme mu právo je mít a neodsuzujeme ho za ně. Dáváme mu najevo, že jsme je pochopili. Rozhovor můžeme podpořit především aktivním nasloucháním – aktivně jsem v dialogu zapojen, zajímám se, ptám se a svými otázkami podněcuji druhého k dalšímu hovoru.
To, že druhému pozorně naslouchám, vyjadřuji i mimoslovně, očním kontaktem, přikývnutím, úsměvem a podobně. Pochopení můžeme vyjádřit tak, že řekneme vlastními slovy, co jsme slyšeli a jak tomu rozumíme. Případně si ověřujeme, zda jsme druhému porozuměli správně. Pocit druhého, že mu rozumíme, prohloubí to, když také vyslovíme, co nám připadá, že druhý prožívá. Také můžeme říci, jaké pocity v nás vyvolává to, co nám druhý říká.
Vyjadřujeme to, co se nazývá slovem empatie – mluvíme o tom, co si myslíme, že cítí druhý, ne o tom, co potřebujeme my. Tak, jak to zaznívá v indiánském přísloví: „Neposuzuj druhého, pokud jsi nechodil tři dny v jeho mokasínech.“