Pokud spolu žijeme delší dobu, mohou se začít v našem párovém nebo rodinném soužití znovu a znovu objevovat chvíle, které nás rozlaďují, vzdalují nás od sebe a ztrpčují nám život. Jako bychom se dokola ocitali v podobné nepříjemné situaci, ve které se spolu s partnerem nebo jiným členem rodiny necítíme vůbec dobře. Pohádáme se znovu a znovu kvůli podobné věci, jako by to bylo začarované, jsme zoufalí.
Takové situace však vytváříme tím, jak na sebe reagujeme. Je to oboustranná souhra partnerů, hra, která se znovu a znovu opakuje. Jde vlastně o takový vztahový vzorec vzájemně provázaných reakcí partnerů, které udržují stav, který nic dobrého nepřináší a jen oživuje nespokojenost obou partnerů. Jeden je třeba k druhému kritický a ten se urazí a stáhne. Můžeme mít až dojem, že něco musíme dělat, když nám partner dělá to a to – vystačit si bez druhého, vzdálit se od partnera, úplně se mu podřídit atd. Těmito reakcemi se pak partneři zraňují ve svých nejcitlivějších místech, ale může jim připadat, že nemají jinou možnost, než dělat, co dělají. Chování partnera v nás spouští automatické obranné reakce. Jednání jednoho posiluje reakci druhého.
Často na sebe nasedají určitá zvýrazněná témata obou partnerů, většinou je to něco, na co se stali citliví již v minulosti ještě dávno před tím, než se poznali. Stali se něčím snadno zranitelní, kvůli tomu co zažívali ve svých původních rodinách nebo v jiných předchozích vztazích. Může to vyplývat z našich potřeb, které nebyly naplněny v dětství. Po těch zkušenostech jsme se něčemu chtěli vyhnout, před něčím ochránit, abychom to již znovu nezažívali a najednou se právě to objeví jako strašidlo přímo v našem párovém vztahu.
Příkladem může být třeba zvýšená citlivost muže na zasahování druhých do jeho života a tím pádem zvýšená potřeba samostatnosti. Na straně ženy zas může jít o zvýšenou citlivost na scházení podpory a zvýšená potřeba blízkosti druhého, kdy dává přednost dělat věci společně. Může pak dojít k tomu, že žena může na to, když chce partner dělat něco samostatně, reagovat negativně, protože si přeje přitáhnout partnera k sobě. Tím ovšem dojde k opaku, partner má tendenci se stáhnout a zvýraznit svou samostatnost. A je tu začarovaný kruh vzájemného zraňování. Tématem tohoto páru je dilema, nakolik mám žít pro druhého a nakolik mohu zůstat sám sebou. Jiným tématem může být třeba míra vzájemné péče, míra řízení druhého atd.
Jak se dostat ze začarovaného kruhu? Potřebujeme zjistit, čím se vzájemně zraňujeme a dráždíme. Můžeme se pokusit vypozorovat, co se nám stále opakuje, v jakých situacích se s partnerem ocitáme znovu a znovu. Co obvykle dělám, když můj partner dělá toto? Když si takový vztahový vzorec uvědomíme, můžeme přemýšlet o tom, co by se stalo, kdybychom se nechránili obvyklou reakcí a zachovali se jinak. Tím si můžeme získat nadhled a můžeme zkoušet dělat něco jiného, než obvykle. Zjistíme, že můžeme reagovat jinak a získat tak více to, co oba v páru potřebujeme. Protože však rozpoznání párového vzorce, který roztáčí začarovaný kruh nemusí být snadné, můžete využít pomoci párového psychoterapeuta.